Za to, jaká jsi, za to, že jsi.

    Když jsme se v únoru přihlašovali na Světovou výstavu psů do Bratislavy, bylo to pro nás něco tak vzdáleného. Jen jsme věděli, že už se nikdy nestane, že by se taková akce konala někde poblíž, prostě jsme tam museli být.

    A teď je najednou 8. října. A ty víš, co se děje, všechny ty přípravy, nervozita… Vznešeně si nastupuješ do auta, Quai-Linka se už ani nesnaží tě nějakým způsobem předběhnout, ví, že jí se výstava netýká.

    Díky, že jsi tak pohodová. Vlezeš si do auta a usneš, kdyby bylo třeba, spíš klidně celý den. My to na tobě dokážeme ocenit, Quai-linka byla vždycky celá nervózní, dělala lehsedy a nás tím strašně stresovala.

    Cestu jsme se ti snažili zpříjemnit na hradě Český Šternberk. Byla tam banda turistů z Ruska, kteří na tobě mohli oči nechat a paní průvodkyně málem zapomněla průvodcovat. Šli jsme se podívat i do hladomorny, pamatuješ, jak nám Vašek předčítal z informační tabule?

    Cesta opět pokračovala, hopsala (známe D1). A kolem třetí hodiny jsme již zvonili na hotel v Lanžhotě, kde jsme měli plánovaný nocleh. Lanžhot bylo neuvěřitelné městečko. Nejen,že je to nejjižnější a nejsušší místo v ČR, (v den příjezdu bylo naměřeno přes 26 *C), ale lidé zde jsou prostě jiní. Přátelští (i cizí lidé se na potkání zdraví), milí ("jé, vy máte ale krásného psa"), vstřícní (hotel byl plný čtyřnohých chlupáčů, mířících na výstavu). Mrzí mě, že jsme nezvěčnili tvého oblíbeného pana "recepčního" v bílém vytahaném tílku s poněkud drsnější mluvou.

    Aquičko, jsi úžasná. Když jsme zapluli do našeho pokoje, tys pochopila, že tady teď bude náš domov, natáhla ses mezi postelemi a nesnažila ses nijak dostat se ven, sedět za dveřmi a kňučet, jak by to jisto jistě dělala Quai-li.

    Ještě teď - po týdnu - když se v noci ve své posteli bouzím, hledám tě ve tmě, jak zvedáš hlavu, kontroluješ, jestli je všechno v pořádku a znovu usínáš.

    Vstáváme před šestou ranní, jdeme venčit. Prolézáme kdejaká křoviska, protože víme, že ty se jen tak někde nevyčůráš. Musí to být strategické místo, abys viděla ale nebyla viděna. A když se konečně vyčůráš, je nejvyšší čas jet na výstavu.

    Do Bratislavy je to jen hodinka cesty, Inchebu nacházíme bez problémů, bez problémů parkujeme (není nad to zarezervovat si půl roku dopředu parkovací místo přímo v areálu výstaviště.)   

    Dnes se měla konat Speciální evropská výstava tibetských plemen Tibet Dog Europe. Kruh byl ideální, prostorný a hlavně venku (pod stanem). Ty obhlídneš bojiště a lehneš si přímo doprostřed uličky, kudy procházejí tisíce psů a lidí, někteří psi se vezou v klecích, někteří lidé se vezou taženi svým psem. Všechno ti je jedno, ležíš, usínáš.

    Výstava slavnostně zahájena, na nás u kruhu se tlačí všemi jazyky mluvící dav. Ty spíš, nedbáš, že ti občas někdo šlápne na ocas, (což jsme se my, milující páníčci snažili omezit), nevyruší tě ani jásavé pištění a vřeštění ruských vystavovatelů, ani jejich zablešený pejsek, který se neustále drbal a zmítal.

    Když máš přijít do kruhu, tak se holt milostivě probudíš (tu chvilku nějak přežiješ). Běháme dokola, stojíme, běháme tam a zpátky, tam a zpátky a zase stojíme. Z kruhu postupně odchází konkurence a z původních 12-ti tam zbýváš ty a ta Ruska. Naposledy dokola. A konečně je konec, stojíš u svého čísla 2, seš šťastná, já taky.

    Venku prší, jedem zpět do Lanžhotu. Přejezdem přes hranice déšť ustal, vydali jsme se na prohlídku městečka.

    Není nad to mít tak skvělého psa, jako seš ty, Aquičko. S tebou můžeme do restaurace, do cukrárny, ty se chováš způsobně, neotravuješ, neslintáš.

    Druhý den vše začíná nanovo - brzké vstávání, venčení ve křoví, cesta do Bratislavy. Tentokrát se už koná ta pravá Světová výstava. Kruh uvnitř budovy byl celý pokryt kobercem, kolem něj se už v 8 hodin tlačily stovky vystavovatelů. Měli jsme štěstí, že se pro nás ještě našlo místečko. Aquičko, nezklamala jsi. Pro tebe prostě není problém přijít do přeplněné haly, schoulit se v růžku a spinkat jako andílek, všechno hodit za hlavu. A že tam opravdu bylo lidí...

     Ačkoliv 3. místo na Světové výstavě v konkurenci 21 fen ve třídě je opravdu veliký úspěch, pro nás je mnohem důležitější, že seš stvoření s vynikající povahou, překypující láskou k nám a my se můžeme přetrhnout, abychom udělali, co ti na očích vidíme. Já vždycky říkám, že jsem na vrcholu své blaženosti, když mám tu čest být ti po boku, moci tě povzbudivě poplácat a pomazlit se.

Ještě jednou díky

Martinka