HAF

Společenský občasník, aneb - ze života jedné slečny z Tibetu

Jaro je již v plném proudu a náš novinářský štáb je opět na návštěvě v Dolanech. Trojka radostně vrtících hlídačů nás přátelsky vítá, již z dálky totiž cítí vůni čerstvě pečené bábovky, kterou pro jistotu použijeme jako vstupenku na území. Usedáme na lavičku do rozkvetlé zahrady a začínáme.

Miki s Betynou se nad tématem cestování šklebí poněkud kysele, Miki má totiž z auta panickou hrůzu, stačí  říci pouze „jedeme autem“, což má stejný důsledek jako „ostříháme drápky“ nebo „Miško, ty smrdíš“ ,vytratí se jako pára nad hrncem a začne se klepat jako naháč bez svetříku ve třicetistupňových mrazech. Betynka je pro změnu už stará babka, bolavá na klouby, takže je ráda, že přejde zahradu tam a zpátky. Jen Quai-Li se potutelně usmívá a vzápětí se ujímá slova:

„Cestování, to je moje. Vždycky, když panička vychází z domu s vodítkem v ruce, jsem šťastná jako tornádo na Manhattanu. Lítám ztřeštěně po dvoře a škodolibě se posmívám  Betynce, že nemůže jít taky a koušu jí přitom do uší. Už tam má zaděláno na tolik děr, že kdyby chtěla panička psa s peercingem, jedno zlatnictví by na nákup náušnic nestačilo.“

Do rozhovoru se vměšuje Betynka, která prohlašuje, že už je stará dáma a že ji náušnice v uchu neláká. Dále dodává, že…Ale  Quai-Li ji přehlučela svým hlasitějším štěkotem a dále povídá:

„Miluji procházky po okolí svého bydliště, často vídáme divokou lesní zvěř, za kterou bych se nejradši hned pustila a ukázala jí, kdo je to Quai-Li Bohemia Sirague, ale vždy mi v tom brání řetízek a vodítkoL.

Ještě radši mám velké výlety autem na různé zříceniny, kopce, či vodní plochy. To většinou potkáváme nové a nové lidi, kterým se líbím a nikdy ještě neslyšeli o tibetské doze. Možná to je tím, že na Plzeňsku je tibetská doga stále téměř neznámé plemeno. Občas na mě taky vyjede nějakej místní hafan, co si myslí, že je „fakt velkej frajer“ a že mu to tu patří. V jedné vsi na mě z otevřených vrat vylítl vlčák a řítil se jako buldozer s příšerným hulvátským štěkotem přímo na mne, aby mě rozcupovat na cucky a udělal ze mě 10 malých Quai-Linek. Zem pod jeho statnýma nohama se rozduněla. V tom Martinka, moje nejmladší panička ze zoufalství a ze všech sil, nebraje ohledy na následky, nasazujíc vlastní život a vstupujíc mezi psa a mne, vykřikla hlasité „FUJ!!!“. Své k tomu dodala také ozvěna, takže se Martinky uši trhající řev stal ještě více uši trhajícím. „Frajer“ se v okamžiku zastavil, během mikrosekundy sklopil uši, ocas stáhl mezi nohy a opřel si jej o břicho, nohy mu zrosolovatěly, už nedokázal ani stát. Sedl si. Další výkřik, tentokrát i s prstem nataženým směrem k jeho boudě: „Jedeš domů?!!!“ Vlčák neotálel a upaloval s ocasem stále mezi nohama do boudy. Celé divadlo zhlédl frajerův majitel a až poté, co za svým psem zavřel vrata, vyštěkla jsem hrdě něco jako: „A máš to!““

Tázavě se otáčíme na páníčky, zda je to pravda, ti jen souhlasně přikyvují a upovídaná Quai-Li pokračuje v monologu.

„Jízda autem mne docela baví, maluji nosíkem na sklo, pletu se paničce do řízení a olizuji jí ruce, ale až příliš dlouhá cesta autem je vyčerpávající, zvlášť, když je horko. Vždy, když vyjíždíme ještě za tmy a panička mě vodí po zahradě, abych se pořádně vyvenčila, protože ví, že v cizím neznámém prostředí zásadně nečurám, už vím, že pojedeme na výstavu. Cestou v autě se pořádně vyčerpávám, dělám sedy-lehy, abych byla na výstavě unavená a v kruhu polehávala. Všechny výstavy v halách mne vždy znechutí, je tu strašně moc psů, hluk, málo kyslíku, smrad, ale hlavně nuda. Většinou jen tak ležím a „nenápadně“ se snažím odplazit ke vchodu a zmizet mezi davy lidí, abych nemusela běhat v kruhu pořád dokola jako nějakej ratlík. Jenže, mezi mnou a východem je zase ten kruh, a tak by se člověk mohl mylně domnívat, že už se nemůžu dočkat, až na mě dojde řada. V kruhu dělám naschvály. Nechci ukazovat zuby, když si mám stoupnout, sednu si a při běhu tahám paničku za rukávy. Ta ze mě zpravidla vylítává z kůže. Ale postupem času si zvykám na seznamování s novými psy, na děsivou akustiku pavilonů a na nucené běhání po kruhu, vždycky vím, že na mne čeká zasloužená odměna.

Skutečný horor jsou však návštěvy zvěrolékaře. Ten vysoký pán v tyrkysovém plášti ve mně vzbuzuje respekt, ale jakmile mi začne měřit teplotu, mé obavy z něj rázem mizí a já se urputně bráním: koušu, škrábu, kopu, mlátím kolem sebe ocasem hlava nehlava. Co si to ten chlápek dovoluje? Navíc si k sobě většinou zavolá posilu, ještě více takových chlápků, a to už jsem vydána na milost a nemilost. Je to nefér, taková přesila. Nakonec jsem díkybohu propuštěna a peláším si to k autu, už se nemohu dočkat, až se zase zakousnu do libového ouška mojí skvělé kamarádky Betynky…

                                      Martina Šalomová, Dolany u PLzně